„Vysoká škola“ RODIČOVSTVÍ

Věděli jste, že rodičovství začíná již před narozením nebo osvojením dítěte?

Téměř každý rodič chce dělat a vychovávat své dítě nejlépe, jak umí a dovede. Je mnoho přístupů, jak vychovávat své děti, ale který je opravdu ten správný?

Zeptali jste se někdy sami sebe, jakými rodiči byli vaši rodiče a jak moc se od svých rodičů lišíte vy, jakožto rodiče svých dětí?

S výchovou dětí je třeba začít již od plenek a to při budování vztahu neboli citového pouta, které ovlivňuje dítě po zbytek jeho života. Citové pouto určuje, jaké bude mít dítě v budoucnu vztahy s ostatními lidmi a jak bude vnímat samo sebe, tj. jaký bude mít vztah k sobě samému a jaké bude mít sebevědomí.

Na co by se měl rodič případně primárně pečující osoby při budování vztahu s dítětem zaměřit? Na bezpodmínečné přijetí, empatii, hravost, zvídavost a zejména na lásku k dítěti, ale i k sobě samým.

1. Co znamená bezpodmínečné přijetí dítěte?

Bezpodmínečné přijetí je základem dětského pocitu bezpečí. Pocit bezpečí a jistoty rodič buduje v dítěti svým přístupem, chováním a jednáním k dítěti zejména v prvním roce života dítěte. V následujících letech se pocity bezpečí a jistoty prohlubují nebo naopak zeslabují.

Bezpodmínečné přijetí dítěte znamená přijetí pocitů a emocí dítěte, tak, jak jsou. Žádná kritika, pokus o potlačování, zlehčování či vytěsňování pocitů dítěte. Zároveň jde o přijetí chování a jednání dítěte, které je vhodně velmi empaticky regulováno. Tím není řečeno, že s emocemi či chováním a jednáním má rodič souhlasit. Pouze jde o přijetí skutečnosti takové jaká je a zároveň empatická regulace případného nevhodného chování a jednání.

Pokud má dítě emoční prožitky a hovoří o sobě či druhých negativně „nikdo mě nemiluje“, „jsem hloupý“, „jsem zlý“, „nenávidíš mě“, řešením není vyvracet tyto pocity a tedy je potlačovat. Řešením naopak je, pocity dítěte přijmout, nehodnotit dítě, nesoudit a především neříkat, že se mýlí. Pokud budeme dítěti tvrdit, že se mýlí, že nemá pravdu, potlačujeme jeho skutečný prožitek a dítě může prožívat odmítnutí a nepochopení. Přijměme tyto pocity a uznejme je skrz empatické naslouchání a porozumění.

Díky přijetí dítěte rodič buduje sebe-uvědomění, sebe-důvěru, sebe-úctu a následně sebe-přijetí a sebe-vědomí dítěte.  Hodně práce, co říkáte?

Něco málo o těchto pojmech:

Sebevědomí

• Je uvědomění si sám sebe „vím, kdo jsem“ (moje schopnosti, znalosti, slabiny).
• Je to schopnost objektivního a kritického zhodnocení sebe sama, svého chování a jednání.
• Jedná se o přijmutí svých dobrých a špatných stránek.
• Přijetí sebe samo takový jaký/jaká jsem.

Sebedůvěra

• Je to to, na co si věříme, že máme.

„To, na co si věříme, je také to, co se stane.“

Sebeúcta

• Je schopnost si vážit sama sebe.
• Člověk, který ji má, nedovolí tomu druhému, aby ho jakkoliv ponižoval nebo týral.
• Je to schopnost dokázat sám sebe přijmout i s chybami a omyly.

Nejdůležitějším zdrojem sebevědomí jsou právě rodiče resp. primárně pečující osoby. A jestliže jeden z rodičů zcela opakovaně nepřijme své dítě, jinými slovy své dítě odmítá, pak se u dětí může rozvinout i tzv. deficit nepřijetí ze strany jednoho z rodičů. Deficit nepřijetí může vést k přesvědčení dítěte: „nejsem dost dobrý, musím se snažit, aby mě měli rádi.“ A toto přesvědčení může vést k pocitům nedostatečnosti a vlastním názorům „nemá cenu, abych něco začínal a o něco se snažil“ a tedy k následnému vyhýbání se cokoli dělat a zkoušet. Vede k vlastním výmluvám, což vede následně k neúspěchu v životě, ale i práci.  

„Je důležité, jakým způsobem vnímáme sami sebe, a pokud člověk dokáže změnit nastavení své mysli, podaří se mu významně změnit i vlastní život“.

Mnoha studiemi bylo doloženo, že naše myšlení má velký vliv na kvalitu našeho života a na náš pocit spokojenosti.

První krok, který by rodiče měli udělat, aby pocitům nedostatečnosti dítěte v budoucnu předešli, je bezpodmínečné přijetí dítěte takového, jaký je. Toho kdo je, kým je a toho, co dělá, cítí, vnímá. Zároveň je nutné své děti podporovat a rozvíjet resp. rozvíjet jejich pozitivní mysl a smýšlení o sobě samých.

Americká vědkyně Carol Dwecková, zabývající se psychologií osobnosti a sociální a vývojovou psychologií, přišla po několika letém výzkumu s konceptem dvou typů myšlení. Nazvala jej fixní a růstové myšlení.

A jak k těmto typům myšlení přišla?

Dwecková zkoumala více než dva roky skupinu sta dětí. Zkoumala, kdy jsou děti úspěšné a proč, a kdy naopak úspěšné nejsou a proč. Zjistila, že jedni si myslí, že lidské schopnosti jsou vrozené a dané – na něco máme talent, na něco ne. Tito lidé mívají fixní myšlení. Druhá skupina lidí věří, že všechno se dá naučit. A tato skupina mívá růstové myšlení.

Aktuální výzkumy lidského mozku ukazují, že náš mozek je neuroplastický. Můžeme ho posilovat podobně jako naše svaly. Pokud budeme posilovat, cvičit, trénovat nějakou činnost, například hra na klavír, učení se, sport, kreslení apod., v našem mozku se v dané oblasti začnou vytvářet nová a nová spojení a mozková hmota poroste. Tréninkem čehokoli jsme schopni přeučit a změnit náš mozek. Vlastnosti jako kreativita, síla vůle, odvaha, pečlivost či komunikativnost nejsou jen vrozené, ale hlavně naučitelné. Výzkumy amerického psychologa Martina Seligmana, experta na pozitivní psychologii, dokonce dokazují, že i optimismus a pesimismus nejsou věci vrozené, ale naučitelné.

Typy myšlení se u dětí rozvíjejí právě díky rodičům. Díky výchově, přístupu a podpoře rodičů.

Co dalšího je skvělého na tomto výzkumu, je to, že Dwecková zjistila, že pro růstové myšlení či fixní myšlení se můžeme v dospělosti rozhodnout a růstové myšlení lze správným přístupem budovat a posilovat.

Jaká jsou přesvědčení lidí s fixním myšlením?

• Bojí se výzev a vyhýbají se jim.
• Při střetu s překážkou se snadno vzdávají.
• Úsilí vnímají jako zbytečné nebo špatné.
• Nepřijímají negativní zpětnou vazbu.
• Cítí se špatně, když vidí úspěch ostatních.

Talenty, kreativita, optimismus, inteligence, houževnatost, píle apod. jsou dle nich vrozené, dané, hotovéa nelze je během života moc měnit.

Jaká jsou přesvědčení lidí s růstovým myšlením:

• Přijímají výzvy, těší se na ně.
• Tváří v tvář překážkám vytrvají a učí se z nich.
• Úsilí vnímají jako potřebné k dosažení úspěchu.
• Díky kritice se posouvají a učí.
• V úspěchu ostatních vidí inspiraci.

Každý máme na něco vrozený talent, nějaké vlastnosti, které jsou však tvárné – dají se během života rozvíjet, získávat, vylepšovat vlastní pílí a vytrvalostí. Věci se dají během života naučit, měnit a ovlivnit svým vlastním úsilím a přičiněním.

Co mohou rodiče udělat pro své děti, aby je podpořili v růstovém myšlení?

Rodiče by měli vyjmout ze svého slovníku:

„Nejsi v tom dobrý“.

„Nepovede si to, nepovedlo se ti to“.

„Nemůžeš to udělat“.

„Nemáš schopnost se to naučit“.

„Nemáš na to“.

„O nic víc se nesnaž, stejně se ti to nepovede“.

„Vzdej to“.

„To je těžké, to nezvládneš“.

Namísto toho by měli rodiče používat pozitivní formulace:

„Zkus to“.

„Prozkoumej nové nápady“.

„Věř si“.

„Je v pořádku selhat“.

„Pouč ze svých chyb“.

„Je v pořádku nevědět“.

„Vždy jsem tu pro tebe“.

„Jsi milovaný/á“.

„Tvé pocity a myšlenky jsou v pořádku tak, jak jsou“.

„Děkuji, že jsi mi to řekl/a“.

2. Jak je to s empatií?

Empatie je citlivost k emocím jiných lidí. Schopnost porozumět tomu, jak se ostatní cítí a být schopen porozumět reakcím na emoce druhých.

Důležitým prvkem přijetí dítěte takového, jaký je i s tím, co a jak dělá, je vlastní schopnost být empatický.

Empatie umožňuje dítěti cítit váš soucit. Být empatický vůči dítěti znamená aktivně dítěti ukazovat, že jeho vnitřní život je pro vás důležitý a že i v těžkých chvílích chcete být s dítětem. Pochopení a vyjádření vlastních pocitů může být často účinnější než pochvala. Pokud například dítě řekne „tobě je to jedno“, můžete odpovědět slovy „To pro tebe musí být opravdu těžké. Je mi smutno, že mě vnímáš jako lhostejného.“ Nebo řekne-li dítě „vůbec mi nerozumíš, neposloucháš mě“, můžete odpovědět „je mi líto, že si to myslíš a jsem rád/a, že jsi mi to řekl/a“.

Empatie je jednou z pěti složek emoční inteligence. Emoční inteligenci má každý člověk, jde o naši vlastní schopnost pozorovat, identifikovat, pojmenovat a hodnotit své vlastní emoce, emoce ostatních a mezi ostatními lidmi. Americký psycholog Daniel Goleman sestavil pět složek emoční inteligence. Mezi tyto složky patří sebe-uvědomění, sebe-regulace, motivace, empatie a sociální dovednosti.

Jak může rodič posílit svou vlastní schopnost být empatický?

• Buďte ochotni sdílet své vlastní pocity, jak s partnerem, tak s vašimi dětmi.
• Naslouchejte ostatním lidem.
• Praktikujte meditaci laskavosti.
• Mluvte s novými lidmi.
• Zkuste si představit sebe na místě někoho jiného.
• Zkuste se vcítit do pocitů druhých.
• Pozorujte, co s vámi různé události dělají, jak vás ovlivňují a jak na ně reagujete.
• Přizpůsobte své chování emocím ostatních zejména vašeho dítěte.

Jak může rodič empaticky komunikovat s dítětem?

„Nejsi sám“.

„Jsem tu s tebou a pro tebe“.

„Spolu to zvládneme.“

„Aktivně ti naslouchám.“

„Bezpodmínečně tě přijímám a respektuji.“

„Rozumím ti“.

„Chápu tě“.

„To muselo/musí být pro tebe těžké“.

„Je mi líto, co cítíš“.

„Jsem rád/a, že jsi mi to řekl/a, jsem tu pro tebe“.

Čím více bude rodič budovat svou empatii, tím lépe bude schopen tuto kvalitu předávat svému dítěti.

3. Jak na hravost?

Princip hravosti je o vytvoření atmosféry lehkosti a zájmu, když komunikujete s vaším dítětem. Znamená to naučit se používat svým hlasem lehký tón, jaký byste mohli používat při vyprávění příběhů, spíše než podrážděný nebo přednáškový tón. Jde o to bavit se, vyjádřit pocit radosti a být spontánní. Hravý přístup znamená, že síla vztahu mezi rodičem a dítětem je větší než jakákoli drobná podráždění. Členové rodiny s hravým přístupem se neberou příliš vážně a dokážou se zasmát svým chybám. Primárním cílem je si užít to, že jsme spolu.

• Vždy hledejte způsob, jak si hrát.
• Najděte způsob, jak si udělat společnou zábavu.
• Společně si čtěte, hrajte, tančete, zpívejte, malujte, krmte se, vyprávějte si, cestujte, zašpiňte se…

4. Jak na zvídavost ve výchově?

Je důležité ptát se na myšlenky, pocity, přání a záměry dítěte. Pokud se dítě chová nevhodně, zeptejte se, co cítí. Zkuste zjistit, co se za jeho chováním může skutečně skrývat. Důležitější než, proč jsi to udělal, je, proč se cítíš tak, jak se cítíš. Zvídavost zahrnuje tichý, přijímající tón, který vyjadřuje jednoduchou touhu porozumět dítěti: „co si myslíš, že se dělo?“, o čem si myslíš, že to bylo, zajímalo by mě co…?“

• Mějte otevřenou mysl.
• Budujte své vlastní růstové myšlení.
• Důvěřujte svému dítěti.
• Používejte šestý smysl.
• Zjišťujte, co se dítěti stalo.
• Nesuďte dítě ani nijak nesuďte, co si myslí a zejména co cítí.

Formu komunikace a slova je třeba vždy přizpůsobit věku a psychickým schopnostem dítěte. Pamatujme, že rodičovství není jednorázová záležitost. Jde o každodenní, souvislou, někdy až o drobnou mravenčí dlouhodobou péči, u které se nám může mnohdy zdát, že nevede tam, kam my chceme či potřebujeme J. Nicméně nevzdávejme to, jakákoli citlivá péče, empatický a láskyplný přístup má smysl. Zkoušejme, poučme se ze svých chyb, zkoušejme to znovu. Jak řekl irský spisovatel a učitel Samuel Beckett:

„Vždycky to zkus. Vždycky selži. To nevadí. Zkus to znovu. Selži znovu. Selži lépe.“

Zdroj:

DWECK, C.: Mindset: The New Psychology of Success.

Kim S. Goldingová: Terapeutické rodičovství